Sokoli jedou

Pátek  23.7.2010, který postupně přešel v sobotu  24.7.2010

Konečně nastal den Dé a valná většina sokolů se nalodila do autobusu v Porubě ve 13 hod. Cestou posbírali zbytek účastníků zájezdu v centru a v Hrabůvce a mohli jsme tedy společně vyrazit na dlouho očekávanou cestu k moři. Nějakou dobu jsme se neviděli, proto jsme se v buse různě přesouvali, objímali a hlavně kecali.

Účastníci zájezdu

Někteří si všimli, že toho dne je v kalendáři  uveden Libor, proto mu hned popřáli s velmi významným pomrkáváním.  „Vydržte aspoň za hranice okresu“, vymlouval se, ale už hledal láhev. Jen co jsme vyjeli z Ostravy, Silva se na něj opět obracela, ale to už měl Libor citrus připraven. Láhev putovala dopředu (doufejme, že ne až k řidičům) a při konzumaci se ozývaly výkřiky Na Libora! Ještě než jsme dojeli k Jičínu, objeví se druhá putovní láhev. Děti se průběžně shlukovaly u druhých dveří, kde se dalo stát (však tam taky Radek prostál půl cesty, když se učil kvarteto) a hrály různé hry. Už v autobuse neoficiální fotografka a kameramanka výpravy Aranka zjistila hrůznou skutečnost, že pečlivě nachystaný fotoaparát a kamera zůstal v autě, takže nějakou dobu tiše trpěla na sedadle. Což o to, foťáků bylo nakonec dost, ale pak se ukázalo, že kamera není ani jedna, ale co, nějak jsme si poradili. Cestou jsme se kochali moravskou přírodou, protože jsme jeli po okreskách a po šesti hodinách jízdy jsme byli stále v ČR. Ale pak jsme najednou byli na Slovensku a hned pak v Maďarsku, kde nám řidič zastavil u místního Tesca. My ženy máme hodně času na debatu o globalizaci, neboť na dámské wc je velmi dlouhá fronta a tento jev se nás v podstatě držel celou cestu. Muži vchází a hned vychází jako na orloji a ženy čekají a čekají. Po návratu do busu nás čekal film, bohužel jen polovina, asi bylo jen půl autorských práv. Některým to ani nevadilo, protože průběžně usínali, pro druhé byl puštěný další film. Během noci jsme přejeli  Maďarsko, Slovinsko a náhle jsme byli v Chorvatsku. Kolem půl deváté jsme konečně byli v naší destinaci a při vystoupení z busu jsme zajásali – jupí, sokolská kletba prolomena, tady je horko až vedro! No, zjevně jsme se neměli radovat předčasně…

Někteří měli štěstí, že jejich chata byla hned volná, jiní čekali až na desátou, kdy byl oficiální termín vystěhování. Takže jsme seděli na terase, popíjeli kafe a čekali na nastěhování, zatímco děti už byly v plavkách a prozkoumávaly moře.

Kemp Danijel je umístěný ve vesničce Ruskamen. Terén je dost členitý, mezi skalisky jsou vytvořené umělé terasy pro stany nebo obytné auta. Místo vyhrazené pro naše chatky je poměrně v soukromí, takže bychom neměli nikoho rušit. Centrem všeho je kuchyň s terasou, kde trávíme následující večery.

Kemp Danijel

Nejvýše položenou chatku mají Krajzlíci, pod nimi jsou Vlašáci a Šindleři, o úroveň níž bydlí Mokroši a Skotnici a úplně pod terasou se ubytovali Sabli. Ti mají naproti chatky „zastávku“, kde děti tráví volný čas. Zastávka, to je zbytek chatky, v podstatě jen teráska. O kousek dál je dvojchatka, kterou obývají Žraloci a Křístci a úplně na druhé straně za terasou mají chatku Smetanovic holky s Lenkou (původně tam bydlela delegátka a je to znát, luxus ). O patro níže (asi 40 schodů) je sociální zařízení, wc a sprchy. Trochu jsme znejistěly při zjištění, že na celý kemp jsou čtyři ženské wc, z toho dva turecké, ale kupodivu nějaké výrazné fronty se nekonaly. O další patro níže už je moře, cca 60 schodů.

Po nastěhování se a vykoupání nastal čas oběda, který byl asi u všech velmi podobný, a to zbytky řízků z cesty. Po obědě se ti, kteří tu byli poprvé, poptávali na obchod, takže byla zorganizována miniexkurze do místního supermarketu. Nutno uznat, že byl lépe zásobovaný než loňský Špár v Kašperkách, ovšem stačila naše malá skupinka sokolů a obchod jsme dokonale ucpali. Nakoupili jsme chleba, pivo a meloun – dokonalá kombinace na párty, v podstatě jsme na tom přežívali celý týden. Když jsme se pak vraceli, už z dálky jsme slyšeli nadšené výskání a jekot. Dopoledne si někteří stěžovali na nehybné moře, alias kačok, tak to asi Poseidon vyslyšel a pustil vlny.

Vlnyyyyyyy

Byly vysoké asi tak metr, ale stačily na to, aby skolily i dospělého chlapa. Nejvíc nejlepší bylo nechat se jen tak houpat na vlnách dále od břehu, ale ti, co mají rádi adrenalin, byli co nejvíc na kraji, kde měly vlny největší sílu. Když byli někteří unavení neustálým bojem s živlem, poposedávali na pláži a pozorovali hrátky ostatních s vlnami. A pokaždé je lehce potěšilo, když některý sokol neustál sílu vlny a nekoordionovaně se zmítal ve vodě ve snaze se postavit. Žralok se snažil vyfotit řádění ve vlnách a přitom dokonale omyl svůj foťák, takže jsme mu všichni prorokovali konec s focením, ale čas ukázal, že si prostě vytvořil vodotěsný přístroj (a někdo za to dává těžké peníze a pak to stejně zapomene doma!).

Večer jsme poprvé seděli na terase, zatímco děti poletovaly kolem chatek, hrály ruské kuželky (do té doby, než urvaly kouli), chodily na zmrzku, nebo hrály karty. Než jsme stačili otevřít láhev, přišla Peťa Mokrošovic, že teda s mravenci spát nebude.

Jáá vyhrávám

Utěšovali jsme ji, že v každé chatce je něco hmyzu, že na to delegátka upozorňovala, ale Petra argumentovala mravenčí dálnicí M1, která Janičce a Honzíkovi skoro odnesla večeři. Kluci to hned rozvedli ve vizi, jak se z tvarohového koláče rázem stane makový, no nakonec posbírali ve všech chatkách hubící prostředky a vydali se odmravenčovat Mokroše. Pak se zábava opět rozproudila a Ráďa dal do placu historku z návštěvy jižní Moravy, kde mu nabízeli kotóček pro šróbka. Né, skutečně nebyl na návštěvě v továrně, ale u příbuzných.

První večer bylo ještě teplo...

Více nás však zaujal Ráďův popis nějakého Jardy, který mu nabízel cosi úplně jiného, takže jsme zjistili, že Ráďa je holt neodolatelný pro všechna pohlaví. Rozebírali jsme to další hodiny a Ráďa ochotně na všech předváděl, jak mu Jarda hladil kolínko (ano, Libor si hned odsednul).  Během noci jsme se seznámili s dvojicí, která stanovala hned pod terasou – Katkou a Kamilem – a bylo tudíž pravděpodobné, že když nebudou pařit s námi, že se moc nevyspí. Libor mezitím hrál na kytaru jak o duši, co si kdo přál. Ano, ke konci došlo i na slibované Kabáty. Vzhledem k náročné cestě lidi postupně odpadali do postelí.

Neděle 25.7.2010

Ideální relax

Ráno vstával každý individuálně, postupně jsme se potkávali při čištění zubů a nakonec se setkali na pláži. Chyběl jen Žralok, prý mu včerejší vlny neudělaly dobře (nebudeme zmiňovat, že pařil až do rána, že). My ostatní jsme mezitím zjistili, že voda je nějaká studenější, vítr je nějaký moc silný a navíc fouká opačným směrem než včera. Kdyby aspoň přivál nějaké pořádné vlny, ale kde nic, tu nic. Zabrali jsme území kolem obrácené bílé loďky, kterému jsme věrni až do konce dovolené. Loďka byla fajn, dalo se na ní sedět, ležet, opírat se o ni, poskakovat na ni, tulit se na ni, prostě byla pořád obsazena. Hned vedle ní byly zakrslé borovice, které poskytovaly stín, takže všichni byli spokojeni. Jako správní plážoví turisté jsme rozložili svá lehátka, osušky, karimatky, jen Ivo si liboval ležet přímo na kamínkách. My jsme pak obdivovali jeho nádherné 3D opálení (otlačené kamínky na kůži).Kolem poledne se valná většina odebrala vařit oběd, někdo v soukromí chatek, někdo v kuchyňce na plyňáku, kde byla většinou zaručena nějaká společnost. Po obědě někteří putovali opětovně do obchodu, protože, jak už čtenáři tuší, došel chléb a pivo. A protože piva není nikdy dost, je třeba si ho vychutnat i čerstvé točené na terase, protože žuja je zakon!

Střídání turnusů? Kdepak

Poté jsme se opět sešli na pláži, kde vál pořád stejný silný vítr směrem do moře, takže jsme raději neplavali daleko a většinou jsme se cachtali u břehu (nechat se unášet na Brač se nám moc nechtělo). Přestože byla voda chladnější, děti tam strávily většinu odpoledne. Dospělí se grilovali, taky i díky tomu, že  dole u země při opalování tolik nefoukalo. Při této příležitosti, když jsme viděli barvu našich těl, Libor vymyslel novou měrnou jednotku pro opálení, a to  1 sabel.

Nutno přiznat, že třeba Žralok, Tomáš, Radek a Filip už s několika sably přijeli, proto ostatní velmi urputně pracovali na získání stejného opálení. Každý den jsme si navzájem hlásili, kolik kdo získal sablů. Sablína měla jeden den krásné zvýšení na 1,8 měrné jednotky, bohužel to viděla jen ona, pro nás ostatní stále zůstavala na 1,3 sablů. Neoficiálním vítězem byl nedaleko se slunící pán, který měl největší počet získaných měrných jednotek za jeden den, neboť byl nádherně růžový.

Po večeři byla naplánována společná vycházka směrem do Bikini baru. Vzhledem k aktuálnímu počasí jsme jej bryskně přejmenovali na Mikina bar. Aranka a Pepina při odchodu ostatních dopíjely kafe, takže se na vycházku vydaly o něco později a přestože prošly celou pláž, nikde nikoho nenašly. Ono se není co divit, protože ostatním se v Mikina baru moc nelíbilo, neboť tam byl nějaký flek na zemi, tak šli nahoru na magistrálu do restaurace Letní stan. Z onoho fleku na zemi se do konce dovolené vyklubala zajímavá krimi historka o znásilnění a následném lynčování pachatele, ale kdoví, jak to vlastně nakonec bylo. Nakonec jsme se všichni šťastně sešli na terase a mohla se naložit krkovička, kterou jsme si včera objednali u delegátky. Pak jsme opět seděli, kecali a popíjeli a hlavně jsme se nemohli nabažit včerejší historky o Jardovi, o čemž svědčí i následný ranní dotaz:

„Hele Ráďo, v kolik jste vlastně šli včera spát?“
„Šel jsem spát, když se mi začal líbit Libor…“

Pondělí 26.7.2010

Ideální oblečení na pláž

Ráno jsme se postupně trousili v mikinách na wc, ti zimomřivější přitom drkotali zubama a tiše mumlali – mikina, v Chorvatsku můj přítel nejvěrnější. Náladu moc nezvedl ani pohled na teploměr, který byl umístěn na terase, neboť 16 stupňů po ránu u moře věru není hodně. Naštěstí v chatce u Sáblů se podávala preventivně ústní voda, ale pozor, nevyplivovat! Stále foukal čerstvý vítr, ale kolem desáté jsme shodili mikiny a šli se ohřát na pláž, protože u chatek pod borovicemi byl stále stín. Což se hodí v parném létě, né při ledovém větru. Na pláži bylo o něco líp, ovšem Lenka se svého roláčku nehodlala vzdát. Voda byla o hodně ledovější než včera, dokonce i některé děti váhaly, než tam vlezly. Petr to okomentoval zcela jasně: „Ta voda je akorát tak na chlazení piva!“ Moře bylo tak studené, že každého vodomilce jsme odměnili potleskem, což zaujalo Janičku, která to pak průběžně vyžadovala až do konce dovolené. Děti se na chvilku odběhly ohřát do bazénu, ale byl jen o něco teplejší než moře. Pepi přinesla na pláž pivo, abychom se trochu zahřáli, což nás pak inspirovalo k focení s kelímkem.

Pózování v plavkách

Nikomu z dospělých se do moře moc nechtělo, tak jsme dál pokračovali ve focení, aby bylo více materiálu na kalendář. Ještě si ale na konci roku dobře rozmyslíme, jestli se budeme prezentovat jako  plavčice, nebo jako labutě. První pivo padlo celkem brzo, tak byla vyslána rychlá spojka. Petr ví, jak potěšit ženy, protože vychlazené Karlovačko přinesl velmi rychle.

Kelímek i pivo drží!

Když jsme dopili, postupně jsme se vydali vařit oběd. Každý podle své libosti pak buď odpočíval, šel do obchodu, nebo šel na terasu na pivo. Protože po poledním klidu stále foukal vítr, mládežníci zamířili na bazén. Aranka ukořistila foťák a šla je fotit, kluci a Terka se proto snažili skákat efektní bomby a brzy byl bazén jen jejich. Cestou k moři ještě kluci chvíli pózovali na skalisku.

Voda byla stejná jako ráno, nikomu se tam moc nechtělo, byla ledová a foukal vítr. Některé děti se přesto překonaly a koupaly se. My ostatní se jen tak povalovali na pláži a poposedávali na loďce, četli, luštili křížovky, nebo si povídali. Protože byl na večer naplánovaný výlet do Omiše, nejdřív opustili pláž nejstarší mládežníci, aby se připravili (kde jsou ty časy, kdy jsme je museli hnát z pláže, že se jde na výlet). My jsme ještě probírali, kde jsou asi Peruťáci, že už nám trochu chybí nějaký rozruch na pláži.

Dobyvatelé

V 18.30 jsme byli všichni na magistrále a jeli objednaným busem do Omiše. Cestou jsme poslouchali trochu historie a nějaké ty reklamní nabídky. Průvodkyně nás provedla městečkem a pak jsme se rozdělili, někteří se s ní po čase setkali a jiní si udělali vlastní program. Skoro všichni se vrhli do restaurací a dávali si mořské dobroty, nebo pizzu, prostě si užívali jídla. Taky se nakupovaly suvenýry, neboť to byla v podstatě jediná šance na nějaké ty tretky. Našla se i skupinka, co vystoupala na zříceninu pirátského hradu.V autobuse jsme se při návratu navzájem chlubili, co si kdo koupil, nebo co kdo snědl a protože jsme si to nestačili doříct, ještě chvíli jsme poseděli  na terase.

Úterý 27.7.2010

Typický den na pláži

Tradiční ranní teplota a vítr, takže do koupelny se šlo opět v mikinách. Štafetu s ústní vodou dnes převzala Křístkovic chatka. Potom jsme na svých terasách, popř. v postelích čekali cca na desátou hodinu, až sluníčko prohřálo vzduch (bohužel ne vítr) a přesunuli jsme se na pláž.  Tam nás čekalo velmi příjemné překvapení, protože voda byla o cca 2 stupně teplejší než včera! Pláží se ozývalo  jásavé jupííí a následně šplouchavé zvuky, jak tam všichni nadšeně naskákali. No naskákali, někteří z nás  do vody postupovali velmi opatrně, krok po kroku, co pět minut až deset minut, však není kam spěchat, jiní zase strojovým krokem neochvějně rozrazili kry a vkráčeli do vody. Ovšem nejpříjemnější na tomhle ránu bylo to, že se tady konečně objevila puntíkovaná rodinka, ano, dorazili Perutci.

Zahrabání na uvítanou

Takže jsme se halasně vítali a objímali a byli rádi, že se konečně vidíme. Je možné,  že jsme v tomto okamžiku působili jako zájezd německých důchodců, ale couž. A protože voda byla pro dospělé přeci jen lehce studená, tak jsme se opětovně opékali, pospávali, četli či vytvářeli debatní kroužky u lodi, přičemž dítka se koupala. V jednu chvíli na pláži proběhlo radostné vzrušení, že v dáli na moři snad poskakují delfíni (delegátka nás upozornila hned první večer, že se tady vyskytuje delfíní rodinka). Petr však měl jasno: „Ále, beztak to jsou tučňáci!“

Po obědě se některým k vodě moc nechtělo, vzpomínka na studenou vodu byla příliš živá, ale stejně se plážisti po nějaké době vraceli z pláže, neboť to vypadalo na déšť. A opravdu, když jsme si vychutnávali kafe na terase, najednou začaly na střechu bubnovat kapky deště. Kterýpak to sokol přitahuje takové počasí i v Chorvatsku?! Pozvánky na kávu vůbec vypadaly zajímavě, když se nějaký sokol nabídl, že udělá kafe, automaticky dodal – ale sežeň si hrnek. Nádobí v chatkách bylo přesně na počet osob a mnohdy ani to ne. Ale naštěstí se jednalo jen o krátkou přeháňku a hned poté se vydal Ivo s klukama na hřiště na fotbálek. Aranka, Maruška a Terka je doprovodily coby roztleskávačky a fanynky.

Vždy naplno

Hned po pár minutách došlo k tradičnímu fotbalovému zranění, kdy si Filip pořádně odřel koleno, takže byl velkým adeptem na  cenu zranění týdne. Tu ale získal Radek, který si skoro téměř ve stejnou dobu zlikvidoval palec na noze. Mezitím se do rohu hřiště nastěhovala partička hoperů s dredařkou a hráli si s hakisakem. No budiž, hřiště je pro všechny, ale pak se usalašili na zemi a zapálili cigarety, které nejsou běžně v prodeji.  Kluci si jich nevšímali a hráli dál. Jenže lehké problémy nastaly v okamžiku, když partička několikrát nechtěla vrátit dětem míč, který se zatoulal na jejich stranu, ale kluci si ho vybojovali. No a pak, když se míč opět ocitnul v jejich blízkosti, jeden z mladíků jej popadl a úmyslně trefil Rendu do hlavy a pak ještě jednou. To vytočilo Aranku, která zvýšeným hlasem mládežníka okřikla. Ten ji to poměrně nevybíravě vrátil, takže se do sporu vmísil velký náčelník. Hiphoper nabídnul, že z kempu přivede všechny své strejdy, ale Ivo danou situaci s přehledem  a nadhledem vyřešil, čímž zároveň ukázal našim dětem nenásilné a neagresivní řešení problémové situace. Když už byl stav 20:19, hra byla ukončena a vrátili jsme se do kempu na grilování.

Pili nebo grilovali?

V kuchyni už žhnuly dva elektrické grily a za chvíli už se na nich peklo maso. Na dnešek jsme měli slíbenou i ochutnávku místního alkoholu, takže se nás na terase sešlo více a když ostatní nesokoli viděli rozpálený gril, po domluvě s šéfkuchařem si na něj přihodili své klobásky či párky. Žralok nás mezitím neúnavně zásoboval zkušebními panáčky (rakija, ořechovka, travarica a prošek), které šly velmi rychle za sebou, sotva jsme si vychutnali jeden druh, už před náma stála další nabídka. Největší ohlas vyvolala ořechovka, ve které většina z nás cítila kofilu (?!), což nás přeci jen dost zaujalo a probírali jsme možný způsob výroby. Takže jsme ochutnávali chorvatský alkohol, pojídali chorvatskou krkovičku, která byla skvělá a samozřejmě, že na stole nesmělo chybět  chorvatské pivo (ano, ano, žuja je zakon). Pak Libor vytáhl kytaru a zpívalo se a zpívalo až do rána, teda skoro až do rána, protože kolem třetí přišla na terasu Eva v pyžamu a velmi vlídným hlasem požádala rozjuchané zpěváky, jestli by se nemohli ztišit, popř. jít rovnou spát. Slíbili si teda navzájem poslední tři písničky na dobrou noc a Eva pak zpátky v posteli u šesté už přestala počítat. Ale prý už to byly jen tiché tklivé písně

Pohoda na terase

Náš dealer

Středa 28.7.2010

Ráno se nám zdálo, že je něco v nepořádku, že je něco divně. A ano, po chvíli nám to došlo - nefoukal vítr! Navíc byl v kempu a poté na pláži podezřelý klid, protože půl sokolstva se vydalo na rafty na řeku Cetinu. Od toho dne se můžou nazývat hrdými rafťáky: Radek, Šimon, Pavel, Honzík, Tom, Filip, Žralok, Renda, Lukáš, Lenka, Sablína a Fred.

Rafťáci

Zde vlastní popis akce přímé účastnice – Sablíny:

Středa byl ten významný den, kdy se pár udatných sokolíků vydalo na prudkou a nevyzpytatelnou řeku Cetinu, aby ji zdolali v raftech. Už cesta k místu nalodění byla adrenalinová – hned ze startu nás rozdělili do dvou „vozidel“, vozidlo 1. – Lenka, Rendys, Lukin, Honzík, Pavel M., Tom K., Filip K., Šimík, Radek, vozidlo 2. – Žralok, Sablina, Fred. Vozidlo 1 jelo ještě naložit rafty, protože nás najednou bylo moc, vozidlo 2 byl mikrobus naložený i cizími lidmi – řidič byl veselý a bezstarostný, celou jízdu (6O není omezení rychlosti…) řezal zatáčky, túroval motor, k tomu hrála hudba a byly otevřené dveře!!! Žralok se snažil připoutat k sedadlu, což se mu nepovedlo a proto se držel i očima. Nalodění probíhalo málo organizovaně – stále jsme měnili rafty, vedoucího raftu, počet lidí na raftu – Chorvati však měnili a měnili v úplném klidu, což jsem nechápala, ale pochopila – před naloděním se motivovali nejen alkoholem, ale i veselými cigaretami. Nakonec se každý pozdravil se svým zadákem (Žraločí velká rodina 1. raft, Sablina, Fred, Mokroši, Vlaši 2. raft, Lenka 3. raft). Můj povel: “Do raftu v raft!“ nechal všechny v klidu, jen Žraloci, staří vodáci, pochopili a učinili. Pak už nalodění proběhlo v klidu a bez nehod. Po velmi krátkém zaškolení a sladění povelů: Pedluj, Práva vzad, Léva vzad, Bomba, jsme vyrazili. Cetina je přírodní skvost.

Rafťáci

Úsek, který jsem jeli, měl obtížnost 1, což jasně hovoří o náročnosti. Někteří sokoli byli zklamáni – zaplatili tolik peněz a ještě musí! pádlovat. Tak jsme jeli a jeli, kolem hory, modré nebe, vážky zelené i modré, za námi raft, před námi raft…. úplný Václavák. První zastávka asi po hodině jízdy – koupání v křišťálově čisté vodě, po 10 minutách nastala moje chvilka: „Do raftu v raft!“ a jelo se dál. Zajeli jsme si ke kraji pod vodopádek – oblití vodou byli hlavně háčci – naše motory -  a hlavní zadák měl velikou radost, jak ječeli. Pak už vylodění, pěší přesun – mnozí záviděli klukům chorvatským, že mohou sami sjet trošku nebezpečnější úsek u vodní elektrárny. Po opětovném nalodění jsem míjeli atrakci nazvanou skok do hlubiny – kdo měl odvahu, mohl si vylézt na vrcholek a skočit z cca 10 metrů  do vody. My jeli dál a míjeli jsem další vrcholek, ze kterého skočil hrdinný Vinetou, když byl postřelen. A pak už se blížil neodvratně konec naší plavby, vylodění, zakoupení cd z naší plavby, cesta zpět na základnu. Bylo to super a nám připomnělo, jak krásné je plavit se po řece. Proto jsem již domluvila na příští léto Lužnici, a to na začátku prázdnin s využítím  státních svátků. S vodáckým Ahooooj se těším.

Na pláži nás bylo jen pár, tak jsme si v klidu užívali zas o něco teplejší vody a slunění. Ale Skoticům se zdálo, že je na pláži až moc velký klid, proto si zašli půjčit šlapadlo a přišlapali na naši pláž. Už zdálky pak pokřikovali: „Sokol Porubáá, nástup na klouzání!“ Zaparkovali poblíž břehu, Rosťa držel šlapadlo v klidu, Eva chytala malé děti ve vodě a Lucka s Adélkou neúnavně nabíraly kbelíkem vodu a polívaly skluzavku, prostě ideální rodinná spolupráce. S Perutkama byly na pláži dvě spřátelené rodiny, takže o malé děti nebyla nouze. Jeden z tatínků vylovil v moři dvě nádherné červené hvězdice, které jsme všichni obdivovali. Nejvíc asi Matěj, který ji měl na ruce a z počátečního nadšení se ji chtěl nenápadně, ale rychle zbavit. Ale Tom byl neúprosný, fotil a fotil a fotil. Když si děti a mládežníci dosytosti zaklouzali, nabrala Eva s kamarádkou všechny malé děti a vypluly s nimi na malou projížďku. Díky šlapadlu a poměrně snesitelné vodě jsme si to dneska na pláži o něco protáhli.

Typická polední činnost

Takže když jsme šly vařit, opuštěná Silva se těšila, jak si v klidu o samotě vychutná čínskou polívku (malý Koudelka někde poletoval s Dominikem a Terkou). V okamžiku, kdy stál talíř na stole, vrátili se rafťáci a první Radkova slova zněla – jééé, to je pro mě? V tom okamžiku už ale za stolem seděl Šimon a polívku okamžitě zabavil. Odpoledne se šlo zase k moři a Pepi vzala volejbalový míč, aby se děti zabavily. Měly teda dost práce, když jim vlna vzala míč a nesla ho ke skaliskám, takže trávily víc času naháněním balónu než pinkáním.

Vzhůru na palubu!

Perutkovic spřátelené rodiny měly na pláži nafukovací kajak a protože naši malí kluci celé dopoledne strávili na raftech, takže se již považovali za rodilé vodáky, hned si ho vypůjčili a zkoušeli pádlovat proti vlnám.

Naše ženské obecenstvo jednoznačně usoudilo, že nejlépe si s pádlem rozuměl Renďa. Trošku podezřelé bylo bylo, že během odpoledne se na pláži neobjevila Sablína a Fred. Teda z raftů se vrátili, ale pak už je nikdo neviděl.

Na dnešní večer jsme se rozdělili, část šla okouknout, jak si žijí v apartmánu Perutkovi a další část šla na výlet. Ivo s klukama měl program na večer jasný – fotbal. Kolem půl sedmé se tedy Vlašáci, Krajzlíci a Bob vydali k Bedruně a Pepina, Petra, Lenka a Maruška šly podél pláže. Perutkovi a další dvě rodiny měli pronajaté pokoje těsně u magistrály, naštěstí tam byla teráska, kde si děti mohly hrát. My dospělí chvíli poseděli na miniterase s Gabkou a Tomem, pokecali o všem možném a pak se vydali zpátky do kempu.

Perutkovic teráska

Už předtím nás opustil Dominik a Šimon, protože spěchali na fotbal. Mezitím holky po hodinové cestě, kdy se chvilkami musely i brodit, došly k příjemné hospůdce, kde si vychutnaly západ slunce s kávou a Tuborgem (zní to jako jméno nějakého gigola, co). Jenže… když zapadne slunce, co nastane? Jasně, sokol ví, sokol zná.  Ale holky jsou šikovné, houstnoucí tmy se nezalekly a za lehkých výkřiků a stálého řehotu zamířily zpátky do kempu.

Dámská jízda s Tuborgem

Ivo mezitím řídil mezistátní fotbalový zápas, protože do družstva našich kluků se vmísili Chorvaté. Po smírném konci se celá žraločí rodina zdržela u bazénu, protože kluci neodolali tmě a vodě a okamžitě tam nahatí naskákali. Teda podle fotodokumentace to byli jen kluci, ale kdo ví, kdo se tam nakonec všechno koupal

Při posezení na terase se současně vařila kukuřice, kterou si někteří objednali u Breda Pitta, který nám párkrát udělal nákup v Omiši. Pomlaskávání šťastlivců zaujalo ty ostatní, takže byl vytvořen další nákupní list. Trochu jsme si začali dělat starost o Sáblínu a Freda, protože prosákly informace, že jim není 2x dobře. S humorem sobě vlastním jsme si začali představovat, jak s akutní střevní chřipkou jedou zpátky busem, popř. jak by se ten bacil mohl rychle mezi nás rozšířit, což nás zase inspirovalo k urychlené alkoholové prevenci. Kolem půlnoci byl vznesen návrh na omotání Sablovic chatky jako infekční zóny, který jsme pro nedostatek toaleťáku zamítli.

Čtvrtek 29.7.2010

Ráno to vypadalo, že nejhorší počasí už máme snad za sebou, protože opět nefoukalo a bylo příjemně teplo. Na tohle se teda dá zvyknout velmi rychle. Už při ranní hygieně (mimochodem bez mikiny!) jsme potkali Sáblínu, která razantně dementovala všechny řeči, které kempem kolovaly o jejich indispozici. Žádná střevní chřipka, žádný únavový

Lodní výlet

syndrom, prý pouze úpal/úžeh. Po nezbytných ranních procesech jako je snídaně a hygiena, jsme se sešli u lodě, kterou už jsme považovali za náš majetek. Chyběli jen Skotnicovi, kteří jeli na riblji piknik.  Konečně byla taky voda zas o něco teplejší, být tu ještě týden, bylo by to klasické kafe. Vlaši a Mokroši měli na dnešek objednanou loď, tak se hned ráno vydali chlapi do loďopůjčovny (cca hodina podél pláže) a Petr s Fredem se šli projít s nimi. Ženy mezitím chystaly piknikové koše a neustále odpovídaly Janičce a Tadíkovi, že loď užuž  přijede. My ostatní jsme se mezitím opékali a vyhlíželi plavidlo,  které jsme si překřtili na Titanic. Ano, tak trochu jsme čekali, že Radek a Pavel budou stát na přídi a mít rozpřažené ruce, takže jsme pak byli mírně zklamaní, když přijel člun, na jehož příď se vešly maximálně tři děti. Z člunu se vylodili Sablovi a nalodily Silva s Petrou a dětma. Navzájem jsme si mávali a člun pak pomalu odjížděl do zapadajícího slunce zanechávajíc za sebou zpěněné vlny, nad kterými kroužili racci – zase kecám, slunce bylo vysoko nad hlavou, vlny a racci nikde, ale pro představu zní lépe odjezd do zapadajícího slunce, že?

Skoro jako na Titaniku, co?

Dopoledne uplynulo tradičně, posílali jsme si dokola krabičky s naplátkovaným vychlazeným melounem, přičemž se každý chlubil, že ho má najviac najlepšije – českou chorvatštinu už obstojně zvládáme. Poměrně hodně času jsme trávili ve vodě, když už byla celkem snesitelná. Poté, co se někteří už  vrátili do kempu na přípravu obědu,  se vrátila lodní skupinka z výletu. Příjezd pojali stylově, protože přijeli na banánu, což je nafukovací atrakce, která je táhnuta za motorovým člunem. Jela s nima i Janička, která ovšem těžce nesla, že jí vítr odfoukl čepici, takže o tom věděli všichni podél břehu.

Po obědě a odpoledním klidu jsme se vrátili k vodě, která byla ještě teplejší než ráno, takže jsme v ní vytvářeli kecací kroužky. Jedním z témat bylo Silvino štěstí, která na této dovolené našla řetízek na zemi, brýle a skvělý šátek v moři. Aranka však podotkla, jestli ona náhodou tak nekrade. Což Silva, která zrovna přišla s náručí natrhaného bobkového listu

Kecací kroužky

ze sousední zahrady, rozhodně odmítla. Dalším z témat byly naše plážové šátky, které jsme si navzájem chválily a přitom jsme zjistily, že máme pro pareo několik názvů – padžero, palermo, panděro… aha, to jsme se už bavily o něčem jiném Po dnech studené vody jsme si dneska moře fakt vychutnávali, protože ještě kolem sedmé večer jsme byli na pláži, takže jsme měli štěstí a opět viděly delfíní skupinku. Malí kluci jakoby až dnes zjistili, že ve vodě jsou ryby a stali se z nich náruživí rybáři. Nasbírali škeble, které využili jako návnadu a z násady na smeták měli vyrobený improvizovaný rybářský prut. Byli celkem úspěšní, ulovili pár nádherných rybek.

Hele, ryby!

My dospělí jsme využívali měkkého podvečerního světla k focení, teda kromě Aranky, však vzpomínáte, že zapomněla foťák.

Radek s Tomem pak v podvečer navštívili Omiš se sokolským seznamem, největší zájem byl o kukuřice a hroznové víno. Ivo trávil čas jako vždy dohledem nad fotbalovým utkáním. Klasicky jsme se pak všichni setkali na terase, kde nás Petr pohostil narozeninovým myslivcem. Průběžně jsme mu přáli celý den a od Silvy dostal větvičku bobkového listu. Některé z nás nadchnul dnešní příjezd banánu na pláž a začala se plánovat páteční ranní vycházka podél pláže s návratem na banánu. Původně se mělo jít jen na kafe a na pivo a teď se k tomu přidal banán. Nebudeme nijak zastírat, že iniciátorem byla Pepina, která zblbla do tohoto nápadu tolik lidí, že se tato akce probírala až do rána.

Všimněte si, nemáme mikiny!

Holky se shodly, že kluk jeden ušatý chorvatský musí jet s banánem krokem, protože když mu z toho popadají, tak bude problém. Samozřejmě, že problém nebudou mít holky, ale  banánořidič, protože už se mu tam v té vodě holky zpátky nevyškrábají.

Jdeme spát nad ránem a neustále si opakujeme – kafe, pivo, banán. Skvělá kombinace, není-liž pravda?

blablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablablabla

Podvečerní focení	Filip skokan	Litý souboj
Čekání na delfíny	Bratrské pózování

Pátek 30.7.2010

Pláž pod mrakem

Ráno bylo teplo, zato ale pod mrakem, asi jsme si holt zároveň s dovolenou předplatili všechny druhy počasí (ještě chybí sníh a tornádo).  Z původně plánované dámské vycházky se tudíž stala všesokolská akce a volným krokem jsme se skoro všichni šli projít podél pláže (ano, směr kafe, pivo, banán). Už na naší pláži u loďky jsme začali fotit a tato kratochvíle nás bavila celou cestu. U jakéhokoli fotogenického předmětu (palma, kytkový strom, molo, lavička na skále) jsme se zastavili a cvakali spouští, takže nám cesta trvala poměrně dlouho. V cíli cesty jsme obsadili skoro všechny stolky kavárničky a dle chuti si dali kafe nebo pivo, nebo taky obojí. Děti si pochutnávaly na zmrzce a očima pročesávaly okolí, kdeže je schovaný ten banán. Jako první se na vodní atrakce vrhli kluci Vlašákovic, protože Radek už dlouho toužil po svezení na vodním skutru. My ostatní na břehu sledovali, jak divoce jezdil přes vlny sem a tam, přičemž se ho Šimon držel jako klíště.

Pobřeží hlídka

Pak se prohodili, řídil Šimík a teď bylo na Radkovi, aby se držel všemi končetinami. Pak konečně nastal banánový čas. Přes nějaké neshody v domluvě mezi sokoly byla prve objednána jízda pro děti – Honza, Filip, Šimon, Lukáš, Renda, Terka, Domík, Fred. Radek jako hlavní organizátor domluvil pro Aranku místo ve člunu, aby měly děti nafocenou památku na celý život. Za toto dobrodiní mu byla  neskonale vděčna ještě několik dní, co ji bolela naražená kostrč. Na moři byly větší vlny, na kterých člun nadskakoval, čímž nadskakovalo i její pozadí, no a deset minut otloukání bylo pak znát deset dnů. Mládežníci byli z jízdy nadšeni a neustále pokřikovali – speed, speed, speed!

Na banán!

Když řidič konečně švihnul zatáčku, čímž je vyklopil (ano, čekali na to celou dobu), po chvilce překvapeného ticha všichni nadšeně ječeli. Když se vyškrábali zpátky, pořád pokřikovali, že chtějí ještě. Pak si ještě zpříjemňovali jízdu pokřikem  – kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop! Ale to už člun mířil pomalu k přístavišti. Pak se na banán vydala hrstka odvážných dospělých – Silva, Pepi, Radek a Petr. Chorvatský řidič si je vychutnal, hned během pár metrů je vyklopil, takže ten křik jsme slyšeli až na pláž. Akorát nevíme, zda byl nadšený, nebo vyděšený. Nebudeme zastírat, všichni jsme se se zájmem dívali, jak se dostanou zpátky do sedel, ale kupodivu to bylo celkem rychlé a během chvilky už nafukovací banán zase svištěl za loďkou. Škoda, že na břeh nebylo slyšet, jak Pepina vyčítá Radkovi – neraduj se tak nahlas, ještě si bude myslet, že se nám to líbí! Při návratu do přístavu řidič neodolal a udělal další malou zatáčku, na což nebyli Vlašáci připraveni a opět skončili ve vodě, na rozdíl od Petra s Pepinou, kteří zůstali pevně sedět. Chvilku to vypadalo, že Radek se Silvou na pláž doplavou, ale nakonec se pro ně člun vrátil. Při příjezdu se skoro všem podlamovala kolena a Pepi pořád nahlas opakovala, koho že to napadlo jít na takový nesmysl, taková blbost a vůbec!

Proč jsme tam lezli?!

Když si dospělí odpočinuli po namáhavé jízdě a když jsme dětem vysvětlili, že fakt už znova nepojedou, vydali jsme se pomalu zpátky na oběd. Po odpoledním klidu jsme se vrátili k vodě, abychom si ji naposledy užili a protože byla příjemně teplá, opět jsme utvářeli kecací kroužky. Kluci se opět vrhli na lovení ryb a poutali velký zájem kolemjdoucích, protože s násadou od smetáku měli neuvěřitelný úspěch. Bylo zajímavé sledovat chlapíky s profipruty, jak chodí stále kolem, okukují lavor s rybkama a nenápadně se přesouvají blíž k místu, kde lovili kluci. A naší lovci vytahovali na obyčejné dřevěné tyči rybku za rybkou. Renda ještě stihnul obejít všechny sokoly na pláži a nabídnout jim bonbony, protože má dnes narozeniny, tak jsme mu všichni mohutně popřáli a dostal spoustu pus. Kluci pak dotáhli nalovené ryby do kuchyně a Radek jim je připravil na másle. V podvečer jsme se scházeli jako vždy na terase, kde nás pobavila Šárka svým rodičovským přístupem. Líčila, jak byli kluci (Renda, Luky a Filip) přistiženi na wc, jak kouří tabák ubalený do sešitového papíru a její první reakce byla: „Hoši, copak nevíte, že se v kempu nemá nic zapalovat?!“ Později přišli Perutkovi a spol a na stolech se objevili zbytky na dopití. Sami jsme byli překvapeni, kolik nám toho zbylo (ideální kombinace gin a myslivec). Pozdě večer se začalo nad mořem blýskat, což vypadalo hodně fotogenicky. Aranka, která z výše uvedených důvodů nemohla moc sedět, přivítala jakoukoli možnost procházky a připojila se k Silvě, která šla na wc. No a pak spolu zamířily dolů k moři, protože ty blesky vypadaly fakt nádherně.

Zpětně lze těžko dohledat, kdo řekl ta magická slova – Jdem se koupat! Já nemám plavky! No a! Voda byla nádherně teplá, takže holky se do ní dvakrát vrátily. Buď šplouchání vln, nebo neustálý řehot vybudil obyvatele stanů ke svícení baterkama na moře, ale neměli šanci něco vidět. Neustále se hihňající, ale už oblečené holky pak u wc potkaly trojkombinaci Radek, Bob a Sabli (mimochodem, co tak vlastně spolu dělali ) a hned byly podezřelé z koupání, no to asi ty mokré vlasy. Tak se znovu všichni vrátili k moři, protože Radek chtěl taky do vody.  Tak se Silvou zmizeli v tmavém moři a tak nějak se nikomu za nima nechtělo, no uznejte, kdo by chtěl následovat nahou manželskou dvojici? Zmizela i Sablína, ale opačným směrem, a to jen proto, aby přivedla další plavce. Takže se skupinky vystřídaly, ti mokří mířili nahoru pro panáka na zahřátí a suší, tj. Sabli, Pepi, Žralok a Tomáš vhopkali do moře. Libor hopkat odmítl a vymlouval se, že holkám musí držet ručníky. Měl nad nima rodičovský dohled, protože ho znervózňovaly blesky nad obzorem a neustále je slovně tahal z vody ven. Což se mu skoro podařilo, už už jim pak podával ručník, ale zase hupsly zpátky do vody, za což jim hlasitě vyčinil. Pepi se pak nahlas radovala, že je tma, takže je nikdo nevidí, čímž si vykoledovala asi třívteřinový blesk, který celou pláž nádherně osvětlil.

Po koupeli

Nakonec je teda přemluvil a osušil, teda vlastně jen podal ručník. Pak jsme se na terase všichni rozloučili, dopili rakiji a popřáli si klasické Dobra moč, echm, vlastně Dobra noč! Jen Pepi s Arankou si potřebovaly ještě něco dopovídat,  po dvou hodinách  debaty  na dešti si pak uvědomily, že by si mohly sednout pod střechu a tak nějak se stalo, že najednou začalo svítat.

Tady se vyfotíme	Vzpomínka na labutě	Jako na Havaji
A tady nás vyfoťte!	Lavičce nikdo neodolal	Lavička byla prostě nej
Úlovek	Úlovek

Sobota 31.7.2010, která přešla v neděli 1.8.2010

Celou noc pršelo, takže ráno bylo dost zima a hlavně všude mokro. Náš společný plán, nechat věci na terase s případnou hlídkou a jít se vyvalit na pláž, tím pádem padnul. Měli jsme dost práce s tím, abychom nabalili věci a dali je někam, kde by nezmokly, zatímco se uklidila chatka. Naštěstí jsme měli možnost dát kufry hned do autobusu, což nám docela pomohlo. Libora jen překvapilo, že ho řidič donutil sundat si boty, než mohl vstoupil dovnitř. V deset hodin měla být předávka chatek novým nájemníkům, z nichž někteří se v kempu pohybovali už od šesté hodiny ráno (může dosvědčit Pepina a Aranka). Do té doby seděli na naší (!) terase, s nelibostí nás stále sledovali a na tváři měli napsáno, že už jsme  měli být dávno pryč. Zhruba kolem desáté se naše role obrátily.

Dopoledne na terase

Naštěstí už přestalo pršet, takže dítka se rozprchla po okolí, zatímco my pozorovali naše nástupce. Do Šindlerovic chatky se nastěhovaly mladé dívky, které s nechutí komentovaly přístupovou cestu – voe sem snad nějakej kamzik nebo co?! Více pozornosti jsme však věnovali manželské dvojici, která nahradila ve stanu Kamila a Kačku. Už předtím muž, nazvěme ho pracovně pražák, prošmejdil kuchyň, ve které všechno očichal a okamžitě zbalil zapomenutý nůž, ve kterém Radek poznal majetek Pepiny a Ivoše, což mu hned sdělil. Pražák jej velmi neochotně vrátil a polohlasně to neslušně komentoval. Mimochodem, pracovní název pražák proto, že jedna z prvních vět, co jsme zaslechli, bylo – helééé, chceš tu naladit tu novuuuuu? Pak už jsme jen nevěřícně sledovali, jak vyhodil ze stanu matrace na střechu vedlejší chatky, přičemž si stěžoval, že jsou měkké a že chce nové, pak přitloukl šipky na strom, dotáhl si ke stanu plastový stůl a židle a pak začal porcovat kuře. K tomu všemu si pouštěl velmi, ale velmi hlasitou hudbu, která nám fakt lezla na nervy – už mi lááásko není dvacét léééét…. bohužel jeho stroj zněl, jakoby mu docházely baterky a tím pádem se tahal pásek.

Vpravo matrace na střeše, vlevo rádio Nerv

Asi tušil, že se nám to nelíbí, když mu kluci na pár vteřin vypnuli elektřinu. Někteří z nás nevydrželi vysílání Rádia Nerv a šli na pláž, popř. do hospody. Ostatní očima tlačili ručičky hodin, aby už už bylo pět hodin, ale šlo to velmi pomalu. Tak jsme si barvitě představovali, že kdybychom takového souseda tady měli celý týden, bylo by to pro obě strany asi velmi náročné. Někteří obědvali pizzu nahoře v pizzerii a někteří si v kuchyňce ohřívali poslední jídlo z domova a pojídali ho za vydatné hudební reprodukce, kterou nepřehlušily ani cikády. Když jsme u těch zvířat, vypozorovali jsme, že cikády cikají pouze při bezvětří, ano ano – několik dní jsme je vůbec neslyšeli. Zato jsme zjistili, jak velkou má Ivo autoritu i u zvířat, jednoho večera při popíjení nám nějak vadilo hodně světla a zvuk cikád, tak se zvedl a šel plácnout do vypínače umístěného na stromě a v tom okamžiku to zvíře ztichlo. Ivo jen skromně pokrčil rameny, že to prostě už tak je a jen vzadu někdo tiše remcavě šeptal, že beztak ta kobylka respektuje noční klid. Dalšími zvířátky v kempu byly fotogenické veverky, které neúnavně hopsaly ze stromu na strom a semtam přeběhly i po střeše. Jen moc nechtěly, potvůrky, pózovat.  Ještě se tu potuloval přízemní psík, zvaný smeták, který ráno a večer obšmejdil všechny chatky, jestli není někde něco na zub.  Na rozdíl od rána se v poledne už oteplilo, takže někteří z nováčků vyrazili na pláž. Nás nedobrovolné posluchače velmi potěšilo, když jsme mezi dechovkou slyšeli nešťastný pražaččin hlas – helé, my jsme zapomněli plavky…

Pojď blíž, potvůrko!

Víc a víc lidí nakonec odcházelo pryč na pivo, nebo na kafe, nebo prostě jen pryč, protože se to opravdu nedalo vydržet. Kolem čtvrté hodiny jsme se postupně scházeli zpátky na terase, abychom si udělali společnou fotku. Chvilku jsme zvažovali, že ji uděláme dole u moře, ale koneckonců na terase jsme strávili taky dost času. Pak už nastal ten očekávaný čas, kdy jsme se mohli nalodit do busu. Pomačkali jsme se s Bedrunou, která nás přišla odprovodit a taky nás politovala, že na nás v té noční bouřce moc myslela, jak se asi v těch chatkách máme. My jim na oplátku popřáli pěkné počasí, když už teď odjíždíme a konečně jsme vyrazili domů. Sice jsme ještě hodinku jeli na jih, vyzvednout další účastníky zájezdu, ale pak jsme to obrátili na sever. Karel a Karel nám pustili film, a to náš sokolský oblíbený – Drž hubu! Zavzpomínali jsme, jak jsme ho viděli v letním kině na Kaménce a Tadík se z něj naučil jedno ze svých prvních slov. Na rozdíl od  příjezdové cesty jsme ani moc neměnili sedadla, jen jsme vždy prohodili pár slov na benzínce, většinou jsme si postěžovali na nechutné počasí. Řidiči jeli jak draci, protože jsme brzo ráno překročili hranice a už dopoledne jsme byli doma. Někteří z nás se sice snažili vrátit do Chorvatska, a to tak, že v buse zapomněli kufr a tajně doufali, že si pro něj budou muset k moři dojet, ale nepodařilo se jim to.

MY

Takže dovolená u moře je za námi, přežili jsme v mikinách i plavkách, ledviny nám stále slouží a včil se těšíme na Tatry!

Pizzaři

Pivaři

Jedeme domů